Hunterovo onemocnění

Jen o pár měsíců poté, co má snookerová hvězda pocítila bolesti v boku, byl můj manžel mrtvý

Od Lindsey Hunter
www.worldsnooker.com

Během května 2004 jsem si na Jamajce v pohádkovém obřadu vzala svého okouzlujícího prince. Potkala jsem Paula Huntera 7 let předtím, když byl jen 18tileté dítě hrající snooker. Nyní byl pro své ostré rysy a dlouhé blond vlasy přezdíván „Beckhamem u zeleného sukna“. V pouhých 25ti letech vyhrál svůj 3. titul Masters, což se do té doby podařilo jen dvěma dalším hráčům.

Jak jsem napsala o chvíli později ve svém deníku, „Paul a já jsme tak zamilovaní, tak šťastní, bez obav. Musíme být ti nejšťastnější lidé na světě.“

Ale ke konci toho roku začal Paul trpět občasnými bolestmi v boku. Do začátku roku 2005 se bolesti staly stálými, takže šel ke svému doktorovi, který mu doporučil konzultaci obávaje se slepého střeva.

Rentgen břicha odhalil, že Paulovo slepé střevo je v pořádku, ale bylo tam 6 cyst. Lékař provedl laparoskopii, ambulantní zákrok, kdy je do břicha napuštěn plyn a je odebrána biopsie.

Ta ukázala, že cysty jsou ve skutečnosti nádory a jsou maligní. Léčbou byla chemoterapie: nepřerušený cyklus 3 částí každá po 3 dny.

Pamatuji si ten den, kdy jsme přišli domů z nemocnice, kde nám řekli tu zprávu.

Paul byl bílý jak papír. Tu noc, když jsme zůstali sami, se mě ptal na všechny ty otázky, co nepoložil v nemocnici. Bylo toho na něj moc. Řekl: „Lindsey, já mám rakovinu?“

Jak na to odpovědět? Vzala jsem jeho ruce do svých, podívala jsem se mu do očí a jemně řekla: „Ano lásko, máš.“ Vypadal jako vyděšené dítě. Promnula jsem mu ruce a držela ho, když jsem šeptala: „Dostaneme se z toho, počkej a uvidíš.“

Pamatuji si, jak několik let předtím řekl, že by mohl dostat rakovinu. V televizi šla jedna taková reklama – taková ta, kde říkají, že jeden člověk ze tří onemocní rakovinou a Paul řekl: „To jsem já. Já budu jeden z těch tří.“ Je strašné na to teď myslet.

O dva dny později odjel Paul na China Open. Bylo to zařízeno měsíce předem a protože měl být pryč jen asi týden, chtěl nechat vše běžet normálně.

Dostal se až do posledních osmi a když se na začátku dubna vrátil, šli jsme na naše první setkání se specialistou na rakovinu.

Nebyl si jistý, jaký typ rakoviny Paul má. Předpokládal, že je to buď typ nádoru zárodečné buňky – typ, který se vyskytuje při rakovině varlat a který se dá relativně snadno léčit s více než 90% úspěšností a nebo neuroendokrynní nádor, typ rakoviny, u kterého je mnohem horší šance na přežití – asi jeden ze tří.

Dodatečný rentgen vyloučil rakovinu zárodečné buňky a lékař oznámil špatnou zprávu, že neuroendokrynní nádor je mnohem horší diagnózou. Ukázal nám film s laparoskopií.

Vypadalo to, jako by tam bylo 200 nádorů a ne 6. Vypadali jako „Maltesers“, když se rozpustí a slepí dohromady – obrovská masa odporných hrudek uvnitř břišní dutiny.

Paul řekl, že když vidí, co má uvnitř těla, tak se cítí nemocný. Zapnula jsem na autopilota, ptala jsem a dělala si poznámky.

Ale byla jsem omráčená. Šokovaná. Nádor, rakovina, maligní, chemoterapie – to jsou tak strašná slova, že je těžké dat je dohromady a pomyslet na to, co udělají s člověkem, kterého milujete.

Bylo odsouhlaseno, že Paul začne první léčbu chemoterapie po Mistrovství světa 2005, které začínalo v Sheffieldu o 2 týdny později. Oba jsme souhlasili s tím, že by měl pokračovat v soutěžích tak dlouho, jak to jen půjde, aby na svou nemoc nemyslel.

V pohádce by Paul vyhrál. Realita ale taková není – prohrál 8-10 ve svém prvním zápase. Každý o jeho rakovině věděl a bylo to pro Paula hodně emotivní, opouštěl halu za ovací ve stoje a v obavách, kdy se bude moci vrátit.

Zvláštní náhodou, po 7mi měsíčním snažení, jsem 2 dny před zahájením Paulovy chemoterapie zjistila, že jsem těhotná. Nikdo z nás tomu nevěřil.

Naše miminko si vybralo ten nejnepravděpodobnější čas pro svůj příchod na svět. Viděli jsme v tom naše štěstí, paprsek světla, který dělal tu temnotu snesitelnější.

27. dubna začal Paul svou první léčbu chemoterapie. Dostával ještě kombinaci léků BEP - Bleomycin/Etoposide/Cisplatin.

Alpha Feta Protein (AFP) krevní testy se používají pro zjištění jistých rakovin. Čím vyšší je skore, tím vyšší je nádor.

AFP by se měl normálně při chemoterapii snižovat, a když ne, tak to znamená, že nádor nemizí.

U zdravého člověka bez rakoviny je úroveň maličká, někde mezi nulou a maximálně 5. Paulův AFP ukazatel byl na čísle 24 000.

Stali jsme se posedlí těmito údaji. Stali se důvodem k oslavě nebo nikoliv.

Když jsem ho viděla 1. den v posteli, oblečeného v chladící čapce, typu high-tech helmě, která pomáhá proti ztrátě vlasů, zasáhlo mě to. To byla skutečnost. Opravdu se to dělo.

Vypadal tak zranitelně. Řekl, že první hodina nošení této čapky byla strašná, že cítil, jako by mu hlava měla vybuchnout, ale pak mu pokožka znecitlivěla.

O 3 dny později šel Paul domů. Jeho tvář byla tak oteklá, že vypadal, jako by byl nafouklý hustilkou. Jeho nohy byly jak mrtvé a těžké a přibral 9,5 kg během 3 dnů díky vší té tekutině, kterou do něj nakapali.

První noc nebyla tak klidná, jak jsem doufala.

Myslela jsem si, že bude jen spát, ale byl vzhůru celou noc a cítil se nemocně a já jsem nemohla usnout, protože jsem byla plna obav.

O pár dnů později se objevilo další zbrždění. Dostal infekci zubů a musel být hospitalizován, aby mohl být podroben léčbě antibiotiky. Zrovna jsem dorazila domů z návštěvy, když mi volal. „Můžeš přijet, Linz?“ řekl, jeho hlas se lámal.

„Hned?“ Ptala jsem se a snažila jsem se zůstat klidná.

„Jo. A vezmi nůžky – padají mi vlasy v celých chumáčích.“

Navzdory ztrátě vlasů byl v té době Paul docela v pohodě, protože měl nějaké dobré zprávy.

Nejen, že byl schopen jít domů, protože inravenozní antibiotika vykonala svou práci, ale jeho nádorový ukazatel se snížil na 13 000.

Specialista Paulovi řekl, že by byl za takové údaje šťastný po 2. fázi chemoterapie, co teprve po 1.

První dvě fáze chemoterapie dopadly dobře. Jeho ukazatel spadl poslední týden na 590 a CT ukázal, že většina nádorů zmizela. Specialista zvýšil možnost, že to mohl nakonec být nádor zárodečné buňky.

Štěstí pokračovalo. Do července, začátku 4. cyklu Paulovy chemoterapie, se ukazatel snížil na 34 a do konce léčby spadl na 18.

Ale vedlejší účinky 4. léčby byly strašné.

Paul byl příliš nemocný na to, aby se mohl zúčastnit svatby své sestry na Kypru. Byl to jeden z našich nejhorších dnů.

Zatímco se tisíce mil daleko vdávala, Paul během 36 hodin 30x zvracel. Měl v krku bolestivé afty od toho zvracení a emotivně na tom byl nejhůř, jak jsem ho kdy viděla.

Mohla jsem ho slyšet v naší koupelně zkoušet znovu zvracet, ale už neměl ani sliny.

Pak jsem slyšela vzlykot. „Jsem tím tak unavený,“ řekl. „Ale vyhráváš, lásko, vyhráváš,“ řekla jsem mu.

„Vypadá to snad jako bych vyhrával?“ ptal se mezi slzami. Nechtěla jsem se dívat. Ale dívala jsem se.

Byl jen svým stínem. Neměl vlasy. Byl šedivý. Jeho oči byly vpadlé. Ztratil na váze, ale byl oteklý. Jeho ruce a prsty byly necitlivé. Třásl se, ale zároveň se potil.

Jedna strana jeho tváře byla oteklá a oko bylo podlité krví. Jeho žíly byly zničené a mohla jsem vidět vpichy od jehel po celé jejich délce.

Vracela jsem se k našemu svatebnímu dnu rok předtím. Paul vypadal tak hezky a já jsem byla tak pyšná. Jeho vlasy byly dlouhé a on vypadal jako zlatý se sluncem zářícím za ním.

Nemohla jsem si pomoci – začala jsem plakat. Seděli jsem tam spolu, v koupelně a plakali a plakali. Všechen strach a úleva a panika a naděje se spojily v jeden velký výbuch emocí.

Po 4. cyklu léčby jsme odjeli na dovolenou na Rhodes. Bylo to něco jako druhé líbánky a mnoha způsoby jsme cítili, že dítě je už s námi – Paul mohl třít moje bříško a každý den s ním mluvit.

Po návratu jsme měli schůzku se specialistou. Dostali jsme špatné zprávy. Krevní testy odebrané těsně před naším odjezdem ukázaly, že Paulovy ukazatele stouply na 5 000.

Ve hře byla další chemoterapie, i když to měl být jiný typ, protože Paulovo tělo bylo nyní imunní na první kombinaci léků.

Byl zničený. Plakal, jako by nastal konec světa. Nemohla jsem to pochopit. Nechtěla jsem vidět, co se blíží.

Paul začal chemoterapii v září. Léky mu byly podávány každé 3 týdny až do ledna 2006. Každá léčba vypadala těžší, než ta předchozí.

Jeho nohy byly velmi studené a musel stále nosit teplé ponožky.

Také mu nezůstaly žádné řasy, takže měl často v očích malá smítka, které jsem mu pomáhala vyndavat. Ze všech věcí, které považuješ za samozřejmé, nikdy neuvažuješ o řasách – dokud o ně nepřijdeš.

Snookerová sezóna znovu začala a 9. října Paul statečně nastoupil do Preston Guild Hall. Během celé sezóny 2005/06 nezameškal jediný zápas, i když se objevoval u stolu bez citu v konečcích prstů, bez vlasů, s bolestmi břicha, se svými teplými ponožkami a slábnoucí.

V listopadu, polovině cyklu, jsme měli nejdůležitější schůzku na zjištění ukazatele nádoru. Úroveň klesla – ale jen na 2 200.

Když doktor Paulovi řekl, že by měl pokračovat v chemoterapii až do prosince, trhla jsem sebou. Kolik může člověk vydržet?

Fyzicky i psychicky se mi Paul ztrácel před očima. Bylo to strašné. Cítila jsem beznaděj.

Vánoční svátky přinesly trochu oddechu. 26. prosince se narodila Evie Rose. Uprostřed vší té temnoty a strachu ze smrti, vší bolesti a obav, jsme stvořili nový život.

První týden po jejím narození jsme byli všichni 3 pohromadě a téměř jsme neopouštěli dům. Kdybych mohla vrátit ten týden, byla bych nejšťastnější na světě.

Ale 3. ledna přišly další špatné zprávy. Chemoterapie přestala zabírat. Udržovala ukazatel stejný, ale nesnižovala ho. Nebyl důvod začínat další cyklus.

„Co uděláme místo toho?“ ptala jsem se a hrdlo se mi stahovalo. Lékař vypadal rozpačitý, že vyčerpal všechny možnosti. „Budeme to po pár dalších týdnů sledovat,“ řekl.

Byla jsem vyděšená. Rozhodla jsem se zkusit alternativní způsoby léčby a životní změny, které by mohly pomoci. Steve Davis, snookerový hráč, nám řekl, že jeho příbuzný s rakovinou pil Essiac čaj a ten mu pomohl.

Smíchaný z kořenů lopuchu, ovčího šťovíku, kořene krůtí rebarbory a kluzké jilmové kůry, je čaj národní americký lék, znovu objevený kanadskou zdravotní sestrou před 70ti lety.

Pečlivě jsem ho smíchala – trvalo to věky – ale bohužel Paul ho nebyl schopen ani ochutnat.

V dubnu lékař navrhnul, že by stálo za to, zkusit další fázi chemoterapie – tentokrát kombinaci Oxaliplatinu a Capecitabine. Ale způsobilo to strašné zvracení.

27. června se objevila skutečná překážka. Paul se vzbudil se strašným pocitem. Tiskl si bok a sténal: „Linz, je to zpátky.“ Další krevní testy to potvrdily: jeho ukazatel vylétl na 40 000. Rentgen ukázal, že jeho nádory začaly růst.

Doktoři se rozhodli začít ho léčit dalším cyklem chemoterapie, ale viděla jsem, že se chytají stébla trávy. Paul to léto ztratil hodně na váze a cítil se nepřetržitě nemocný.

V té době byl sotva schoný zvednout hlavu z gauče.

Jeho břicho se tak nafouklo, že vypadal jako těhotný. Nespal déle než hodinu a bylo mu tak na zvracení, že neměl žádnou chuť k jídlu, dokonce ani když jsem mu zkoušela připravit jeho oblívené jídlo – sendvič se slaninou.

A k dovršení všeho se jeho pleť stala šedou a bolavou tak moc, že jsem ho nemohla ani obejmout. Po tomto cyklu pokračoval Paulův ukazatel v letu vzhůru. Naše možnosti rychle mizely. V září i říjnu musel být Paul hospitalizován kvůli dehydrataci způsobené silným zvracením

Když jsem ho navštívila podruhé, byla jsem hrozně šokována, protože byl v kolečkovém křesle. Jeho oči byly zapadlé, jeho pleť byla bledá a napjatá na jeho tváři a jeho zuby vypadaly v jeho lebce větší.

„Lindsey, umírám,“ řekl. „Já vím, miláčku, já vím,“ odpověděla jsem a on se na mě jen upřeně díval.

Bylo to poprvé, co jsem neřekla: „Budeš v pořádku.“ Myslím, že se uklidnil, když jsem mu vysvětlila, že jde do hospicu. Měl dost. Vše co chtěl, byl dobrý spánek.

Paul zemřel 9. října v 19,55, 5 dnů před jeho 28. narozeninami, obklopen jeho rodinou. Mohla bych říci rovnou, že odešel.

Nikdo neplakal. Byl to ten strašidelný klid. Opatrně jsem mu sejmula jeho diamantovou náušnici. Nosila jsem druhou z toho páru od té doby, co šel do nemocnice. Také jsem si oblékla jeho bílý oděv, který nosil po minulých pár měsíců, protože po něm stále voněl.

Pohřeb se konal 19. října. Počet lidí byl obrovský. Napsala jsem na jeho pohřební kytici: „Paule, jsi a vždycky budeš se mnou. Máš mé srdce.“

Nemohu ani vyjádřit, jak moc mi chybí, ale láska, kterou jsme společně postavili byla tak velká, že bude žít navždy.

Chci mu poděkovat za Evie. Za život, který tu nechal s námi. Za přátele, které mi dal. Za vzpomínky a za věci, které se mi stále dějí díky němu.

Budu držet jeho lásku ve svém srdci tak dlouho, jak budu žít a přeji si, abych mu mohla říci, že i kdybych věděla, že tím vším budeme procházet znovu: „Stále bych si vybrala tebe, lásko. Stále tebe.“

Neporazitelný od Lindsey Hunter je vydán nakladatelstvím HarperCollins za cenu 12,99 liber. Jestliže chcete darovat na Paul Hunter NET Patient Foundation, navštivte www.netpatientfoundation.com nebo volejte 0800 434 6476.

Rozloučení se šampiónem

20. října 2006
Slzy pro Paula Huntera
od Jan Disleye
the Mirror
Byl to Jimmy White, kdo se složil jako první.

Když před ním prošla rakev s Paulem Hunterem, neudržel „The Whirlwind“ slzy.

Vedle něj skláněl hlavu s červenýma a bolavýma očima Ronnie O’Sullivan.

Jeden vedle druhého, řekli velikáni snookeru své poslední sbohem jedné ze sportovních zářivých hvězd – vyrvaného z jejich společnosti v absurdním věku 27 let.

Willie Thorne si osušoval oči a Steve Davis strnule zíral, jak je Paulova dřevěná rakev nesena šesti muži ve snookerové uniformě složené z černého obleku a černého motýlku.

Mezi těmi, kdo nesli rakem byl i blízký Paulův přítel a spoluhráč, Matthew Stevens.

Paulova vdova Lindsey následovala rakev do kostela, zatímco jejich desetiměsíční dcera Evie, oblečená v růžovém, byla nesena v černé dětské sedačce zřízencem pohřebního ústavu. Více než tisíc příslušníků rodiny, přátel a fanoušků přijelo včera do Leeds Parish Church, aby vzdalo čest muži, který byl nazýván „Beckhamem zeleného sukna“.

Přední lavice byly zabrány těmi největšími jmény tohoto sportu – včetně Dennise Taylora, Johna Higginse, Graeme Dotta, Joe Johnsona, Stephena Hendryho, Petera Ebdona, Kena Dohertyho, Johna Parotta a Shauna Murphyho.

Snookerová legenda Alex „Hurricane“ Higgins – který bojoval dlouhou bitvu s rakovinou hrdla – byl také mezi těmi, kteří přišli vzdát hold.

27miletá Lindsey přečetla dojemnou báseň napsanou na počest Paula, který zemřel v nemocnici poblíž jejich domova v Huddersfieldu, West Yorks po 19ti měsíčním boji s rakovinou.

Četla: „Hrál hru, kterou miloval, hrál s vášní, která je tak vzácná, a každý z diváků, který ho viděl, byl poctěn tím, že tam byl.“

„Takže kdyby jsi stál před těmi velkými vraty do nebe, tak jedním pohledem uvidíš, že mezi tím velkým množstvím andělů je jeden s tágem ve své ruce.“

Stovky mužů, žen a dětí před kostelem lemovaly ulice, aby slyšeli mši předávanou hlasitými řečníky. Poté musel být bývalý mistr světa O’Sullivan utěšován, když se zhroutil v slzách.

Willie Thorne řekl, že přítomnost tolika hvězd ukazuje lásku a úctu, které pro Paula, trojnásobného šampióna Masters, každý choval.

Řekl: „Bude nám nesmírně chybět. Byl velký vítěz a velký poražený. Tolik jsem ho obdivoval. 99% hráčů mu přišlo vzdát hold. To ukazuje, že svět si Paula pamatuje.“

Plešatějící Willie vyprávěl, jak Paul nikdy neztratil svůj smysl pro humor při své léčbě rakoviny. Dodal: „Říkával, „chemoterapie mi nebude vadit tak dlouho, než budu vypadat jako Willie Thorne“.“

Dennis Taylor řekl: „Paul na míle vyčníval. Je to strašně smutná ztráta. Určitě by se jednou stal mistrem světa.“

Paulův bratranec Tony Robers vzdal také svůj hold. Řekl: „Paul byl bojovník skrz naskrz. Dal nám všechno, svou šlechetnost, vzhled, účesy a navíc svou sílu a odhodlání.“

Během mše popsal Sir Rodney Walker, šéf World Snooker, Paula jako inspirativního.

Řekl: „Byl klidný i pod velkým tlakem, což odlišuje skvělého hráče od dobrého.“

Sir Rodney Walker řekl, že Paulova osobnost byla okouzlující a jeho charisma a plamenný přístup ho dělaly jedním z největších snookerových taháků.

Dodal: „Ale nebyl snob. Chtěl svým fanouškům vrátit to, co mu dávali.“

Poklona šampiónovi
Na nebi je dnes večer jedna jasná hvězda a všichni vidí, jak září.
Ta hvězda je zvláštní, usmívá se a smích je nyní dovolen.

Je svobodná od vší bolesti a zármutku, jeho boj o život skončil.
Má nový zítřek a jeho tělo je celé uzdravené.

Ta hvězda není jen na nebi, kde září tak jasně a hrdě.
Ta hvězda na zemi byla šampión a, ó, jak vzrušovala dav.

Tato hvězda byla obdařena talentem, jaký je dovolen jen těm nejlepším hvězdám.
Takže buďte vděční, jestli jste ho potkali a jestli jste byli jeho přáteli a buďte hrdí.

Hrál hru, kterou miloval a hrál s vášní, která je tak vzácná.
A všichni, kdo ho viděli, byli poctěni, protože tam byli.

Takže jestli budeš stát u těch velkých vrat do nebe, tak jedním pohledem poznáš.
Mezi tím velkým množstvím andělů by měl být jeden s tágem ve své ruce.

Zůstávej v pokoji Paule, Bůh ti žehnej.

Snookeroví smuteční hosté se shromáždili na pohřbu

19. října 2006
www.worldsnooker.com

Matthew Stevens, který nesl rakev a mnoho dalších předních snookerových hráčů se dnes sešlo v Leeds Parish Church na pohřbu Paula Huntera.

Ronnie O’Sullivan, Stephen Hendry, Steve Davis, Jimmy White, Ken Doherty, John Higgins, Mark Williams, Ryan Day, Dennis Taylor, John Parrott, Willie Thorne, John Virgo, Joe Johnson, Alex Higgins, Joe Swail, Michael Holt, Stuart Bingham, Mike Dunn, Peter Ebdon, Shaun Murphy, Jimmy Michie a Stevens, Hunterův nejbližší přítel na okruhu, byli mezi těmi, kdo se shromáždili v Yorkshire, aby vzdali hold trojnásobnému šampiónovi Masters.

Hunterova bitva s rakovinou skončila minulý týden, 5 dní před jeho 28. narozeninami.

Jeho rakev a kniha s kondolencemi byly v úterý přeneseny do kostela. Vdova Lindsey byla první, kdo se do knihy podepsal a pak následovalo tisíce fanoušků.

Reverend Tony Bundock, rektor Leedsu, odsloužil na pohřbu mši. Mezi těmi, kdo vzdali hold byli i Hunterův otec Alan a šéf World Snooker Sir Rodney Walker.

Willie Thorne před kostelem řekl: „Jsem hluboce zarmoucen. Bude nám nesmírně chybět. Byl skvělou osobností, nikdy jste nevěděli, jestli vyhrál nebo prohrál.“

„Hrozně jsem ho obdivoval, bojoval v posledních dvou nebo třech letech velmi tvrdě.“

Dennis Taylor dodal: „Paul prostě na míle vyčníval. Byl v naší hře tak dobrý. Je to strašně smutná ztráta. Určitě by se stal mistrem světa, to určitě.“

Minuta ticha se na Hunterovu počest bude držet v sobotu v 11,45 (12,45) na začátku Royal London Watches Grand Prix.

Hunter prohrává bitvu s rakovinou

Paul Hunter zemřel ve věku 27 let po boji s rakovinou
10.10.2006

Leedský hráč byl v pátek převezen do Kirkwoodské nemocnice v Huddersfieldu a v pondělí večer zemřel.

Trojnásobnému šampiónu Masters byly v březnu 2005 diagnostikovány tucty neuro endokrinních národů na výstelce žaludku.

Hunter by tuto sobotu – 14. října – oslavil 28. narozeniny. Opustil svou ženu Lindsey a dceru Evie Rose, která se narodila vloni 25. prosince.

Bývalý mistr světa John Parrott byl mezi prvními, kdo mu vzdal čest.

“Paul zcela určitě dal hře kus kouzla – nazývali ho “Beckhamem zeleného sukna,” řekl Parrott pro BBC Five Live.

“A jeho představení ve Wembley bylo fantastické. Vyhrát tři tituly je báječné.”

“Byl to bezstarostný muž, hrál vždy s úsměvem na tváři a nikdy o nikom neřekl špatné slovo.”

Stephen Hendry, sedminásobný mistr světa, dodal: “Jsem tou zprávou absolutně zničený.”

“Měl mladou rodinu a přes sebou skvělou budoucnost. Je to ta nejhorší noční můra pro všechny a dává všemu nový pohled na život.”

Willie Thorne, komentátor BBC a bývalý profesionál, řekl: “Hluboko uvnitř si myslím, že jsme si všichni mysleli, že tu nemoc porazí.”

“Byl jedním z nejlépe vypadajících snookerových hráčů, jaké jsme kdy měli a měl srdce lva.”

“Když hrál, tak to místo rozzářil, byl skvělý hráč a zbude po něm velká díra v srdcích všech.”

A šéf World Snooker Sir Rodney Walker dodal: “Paul byl muž, kterému všechno vycházelo – měl pozoruhodný talent, dobře vypadal, byl slavný, bohatý, měl šarm a krásnou ženu.”

“To nám ukazuje, jak rychle se život může změnit.”

“Je to hořký závan pro snooker, ale ještě horší pro jeho rodinu, a naše myšlenky jsou s nimi.”

Hunter se stal profesionálem v 16ti letech v roce 1995 a svůj první hlavní titul – 1998 Welsh Open – vyhrál v 19ti letech.

V roce 2002 vyhrál i titul na Welsh a ve stejném roce získal i trofej na British Open.

Ale nejvíce si ho budeme pamatovat pro jeho pozoruhodné výkony ve Wembley.

Hunter se dokázal ve finále roku 2001 vrátit ze stavu 3-7 a porazil Fergala O’Briena 10-9 poté, co inspiraci načerpal během přestávky u své ženy Lindsey.

Hunter vyhrál 8 z jedenácti framů večerní části a díky tomu, co bylo vtipně nazýváno jako „plán B“, se stal legendou.

Zabojoval zpět do zápasu i o rok později, kdy ze stavu 0-5 nakonec ve finále porazil Marka Williamse 10-9.

A hat-trick vítězství na Masters zkompletoval v roce 2004, kdy ze stavu 2-7 dokázal porazit Ronnie O’Sullivana 10-9.

Senzační svatební fotografie v časopise Hello! potvrdily Huntera jako sportovce, který přesáhl svůj status a stal se celebritou.

Měl se dostat do finále Mistrovství světa 2003, kde v semifinále vedl nad Kenem Dohertym 15-9, ale Ir mohutně zabojoval a zvítězil 17-16.

A Thorne věří, že Hunter by se určitě stal Mistrem světa, kdyby ho nepostihla rakovina.

„Každý, kdo vyhraje Masters je skvělý hráč,“ řekl Thorne.

„Paul Hunter byl svěký hráč a jsem si jistý, že by v budoucnu bez pochyb vyhrál Mistrovství světa.“

Navzdory chemoterapii pokračoval Hunter v profesionálních soutěžích, ale v loňské sezóně vyhrál jen jeden zápas a spadl z pátého na 34. místo žebříčku.

Narozen: 14.10.1978
Profesionálem od: 1998
Hlavní tituly: Welsh Open (1998, 2002), Masters (2001, 2002, 2004), British Open (2002)
Rodina: manželka Lindsey, dcera Evie Rose
Zemřel: 9.10.2006

Hunter připraven vzít si rok pauzu

10. května 2006

Paul Hunter doufá, že světoví snookeroví činitelé nakonec zmrazí jeho světové umístění a umožní mu vzít si rok volna na pokračování jeho statečného boje s rakovinou.

Trojnásobný šampión Masters statečně hrál na snookerovém okruhu celou sezónu navzdory ochromujícím účinkům vzácné formy rakoviny, a třem chemoterapiím, kterými prošel.

Hráč z Leedsu podstoupil i namáhavou cestu do Pekingu na China Open, ale měl velké bolesti a byl během zápasu blízko mdlobám.

Navzdory vyčerpávajícímu rozpisu, který za těchto podmínek podstoupil, nedokázal Hunter splnit svůj cíl, aby setrval v top 32.

Hunter nyní říká, že si musí dát roční pauzu, aby se soustředil na své zdraví a doufá, že snookeroví činitelé mu pomohou zmrazením jeho světového umístění až do jeho návratu.

Hunter, nyní na 34. místě, říká, že by se rád vrátil na stejnou pozici, protože nechce dále klouzat dolů žebříčkem během své roční pauzy.

„Hrál jsem během posledních pár let docela dost velkou porci snookeru, jezdil jsem všude, kam jsem byl pozván,“ řekl Hunter pro Daily Mail.

„Nikdy jsem neřekl ne, jako někteří, které bych mohl zmínit. Doufám, že mi teď řeknou ano oni. Budeme vědět během 2 nebo 3 týdnů.“

„Jako zvláštní odměnu bych bral, kdyby mě vrátili do top 32, 16 by byla lepší, ale byl bych rád, kdyby mě nechali na 34., když bude nejhůř. Je to lepší, než padat další rok.“

28miletý hráč je rád, že v této sezóně soutěžil, i když měl bolesti, ale čas ho ujišťoval, že bude lépe.

„Jsem rád, že jsem v této sezóně hrál, i když z různých důvodů si přeji, abych nehrál. Ale teď je čas na akci, čas říci „Mohu si udělat pauzu a dát se do pořádku?“

„Myslím, že řeknou ano. Jestli ne, musel bych si promluvit s Lindsey (jeho žena) a Brandonem Parkerem (manažer) a mým otcem, jestli bych měl hrát.“

Nyní prochází třetím obdobím chemoterapie, Hunterův statečný boj by mohl být o trošičku lehčí s vědomím, že by nenašel své jméno na těch nejnižších příčkách žebříčku, až se vrátí ke stolu.

Snookerové eso Paul znovu bojuje s rakovinou

Exkluzivně od Geoff Foxe

Hvězdě snookeru Paulu Hunterovi byla zasazena nová rána, když zjistil, že jeho úroveň rakoviny znovu vzrostl.
27miletý hráč, který se má stát příští měsíc poprvé otcem, byl 6 měsíců mimo hru poté, co mu byl v březnu diagnostikován neuroendokrinní nádor (NETs). Hunter prodělal 5 třítýdenních chemoterapií v nemocnici Leed’s St James, což se ukázalo jako úspěšný pokus o redukci úrovně vzácné formy rakoviny jeho krve.
Ale nyní nové testy odhalily, že tato úroveň opět vzrostla.
Hvězda snookeru, který se dostal na čtvrté místo žebříčku poté, co se dostal do semifinále na Embassy Championship 2003, nyní čelí utrpení dalších testů, které mají určit, zda tato úroveň je stabilizovaná, snížená nebo se dále zvyšuje.
Odmítaje předchozí zprávy, že hráč sám prohlásil, že jeho nemoc je na ústupu, Hunterův manažer Brandon Parker řekl: „Nechtěli bychom opravdu tuto věc komentovat do té doby, než Paul dostane výsledky těchto posledních testů. Paul má obrovskou podporu a to má na něj a na to, jak se s tím vypořádává obrovský vliv.“
„Podpora široké veřejnosti je absolutně fantastická. Je jako chlapec a byl dojatý, když zjistil, jak se na něj myslí.“
„Je to muž z Moortownu, který stojí nohama na zemi a jehož žena má za 4 týdny dát život jeho dítěti a to je to, na co se teď zaměřuje. Pokračuje dál a každý den trénuje.“
„Je zdravý a nemá žádné bolesti.“
Většina NETs obvykle roste pomalu a normálně se nejprve objeví v trávicím systému, ale může se objevit v dalších částech těla jako jsou plíce a slinivka a nebo může zasáhnout játra. V UK je každý rok diagnostikováno téměř 2000 případů.
Nicméně, protože NETs roste tak pomalu, doktoři věří, že existují pravděpodobně tisíce lidí, kteří žijí s NETs, ale nejsou si toho vědomi. Není neobvyklé, že NETs je nalezeno během léčby jiných potíží, běžnějšího syndromu podrážděného střeva (IBS), Crohnovy nemoci, peptického vředového onemocnění, gastritidy nebo žlučových kamenů.
P. Parker potvrdil, že Hunter měl štěstí na včasnou diagnózu.
Dodal, že trojnásobného šampióna Masters posiluje i skutečnost, že jeho žena Lindsey očekává 27. prosince jejich první dítě.
geoff.fox@ypn.co.uk
16. listopadu 2005

Štěstí pro Hunterovy – Paul porazil rakovinu

Trojnásobný šampión Maters Paul Hunter vyhrál svůj zápas proti rakovině
23. srpna 2005

V interview pro nedělní Daily Star potvrdila Hunterova manželka Lindsey, že léčba v nemocnici St. James v Leedsu byla úspěšná.

Světová pětka Hunter prodělal 5 třítýdeních cyklů chemoterapie, což zapříčinilo různé vedlejší následky včetně ztráty jeho vlasů.

Měl ještě začátkem tohoto měsíce projít šestým a závěrečným cyklem, ale bylo mu řečeno, že to již není nutné. Rentgenový snímek ukázal, že rakovina je pryč.

Lindsey připustila, že ona i Paul se během léčby obávali nejhoršího a bylo jim lékaři řečeno, že je tu možnosti, že léčba nebude úspěšná.

Ale pár se nyní těší na návrat k plnému zdraví 26tiletého Yorkshiremana, který doufá v návrat k akci u zeleného sukna na Grand Prix v říjnu.

30letá Lindsey také prozradila, že je těhotná a narození jejich prvního dítěte se očekává hned po Vánocích.

Hunterovo onemocnění vešlo ve známost v dubnu, kdy cysta v jeho břiše byla shledána maligní. Lindsey dodala, že dostal během své léčby více než 500 pohlednic a dopisů a že je všechny čte a schovává každý z nich.

Rocket šokován Hunterovými zdravotními problémy

8. dubna, 2005

Ronnie O’Sullivan dnes v noci nabídl svou pomoc Paulu Hunterovi poté, co světové čtyřce byla zjištěna rakovina.

O’Sullivan byl šokován zprávou, že Hunter podstoupí léčbu rakoviny tlustého střeva, pro což se 26-tiletý obyvatel Yorkshiru rozhodl před soutěží Premier League Snooker dnes večer v Ipswichu.
Při rozhovoru poté co vyhrál 5-1 nad Markem Williamsem v Ipswichu, ve kterém O’Sullivan zahrál break 132, k Hunterově stavu řekl: „Prosím Boha, aby to zvládl – když jsem se to dozvěděl, tak jsem 2 hodiny nemohl promluvit.“
„Je to strašné, ale každý z oblasti snookeru a všichni jeho přátelé budou s ním.“
Hunter stále hodlá nastoupit v Embassy World Championship, který začíná v Sheffieldu 16. dubna.
V jeho nepřítomnosti nastoupil dnešní večer Williams a hrál 2 zápasy místo obvyklého jednoho a oba prohrál s rozdílem 5-1.
Stejně jako O’Sullivan i Marco Fu uvalil na bývalého dvojnásobného mistra světa těžkou porážku a zakončil breakem 133.
O’Sullivan nahradil Williamse na špičce žebříčku Premier League s Fu na místě druhém a oba hráči si zajistili svá místa ve vyřazovací etapě posledních 4 hráčů.
Welšan Williams si zajistil místo v semifinále.