Román o snookeru

Román na obzoru

31. srpna 2005

Lionel Shriverová je jednou z nejznámějších ženských spisovatelek. Její poslední kniha “We need to talk about Kevin”, vyhrála začátkem tohoto roku prestižní cenu Orange Prize for Fiction.

Její americký agent to možná ještě ani netuší, ale její další román má zajímavý objekt zájmu … snooker.
Zájem Shriverové o zelené sukno začal v době jejího dvanáctiletého pobytu v Belfastu. “Nadšení místních příznivců mě přimělo k tomu, abych to začala sledovat,” řekla 48letá spisovatelka v interview pro World Snooker. “Bydlela jsem s jedním americkým chlápkem, který byl mým partnerem asi 10 let. Je kulturně zvídavý a přiměl mě ke sledování snookeru.”
“Oceňovala jsem úspěchy a osobnost Alexe Higginse, ačkoli nebyl už tak známý, když jsem v roce 1994 začala pravidelně na BBC snooker sledovat.”
Shiverová se narodila v Severní Karolině a nyní tráví většinu svého času v New Yorku se svým manželem – jazzovým bubeníkem, ale stále dává přednost snookeru před tradičními americkými sporty jako jsou baseball nebo americký fotbal. “Miluji jeho zvuk, tu jemnost, delikátnost a klid; komentátoři mluví tak potichu a uctivě, narozdíl od mnoha komentátorů amerických sportů, kteří řvou,” řekla.
“Mám ráda ty strategické okamžiky, nutnost přemýšlet několik strků dopředu. A barvy hry mě uklidňují – jasné, energické, s odvážnými kontrasty. A jako spisovatelka samozřejmě miluji ty dramatické okamžiky, protože každá hra vypráví svým způsobem příběh.”
I když je tento sport málokdy v americké televizi, je schopna sehnat poslední zprávy z okruhu na svých pravidelných cestách do Londýna a není znechucena nedostatkem zájmu o snooker za Atlantikem.”Jistým způsobem jsem ráda, protože zbývá tak málo velkých kulturních rozdílů mezi zeměmi,” dodala. “Opravdu mám ráda ten fakt, že snooker je převážně britský, evropský a asijský fenomén a je málokdy vysílán v Americe. Jediný můj problém je, že vhledem k tomu, že je tenhle sport tak málo známý v Americe, odradí možná snookerový prvek mého románu moje americké čtenáře.”
“Američané rádi čtou o známých věcech. To vysvětluje například i to, že jsem stále ještě neřekla svému americkému agentovi, že se moje nová kniha týká snookeru. Můj mladší bratr se například zeptal: “Co to je, nějaká karetní hra?”
Shriverové sedmá kniha “We need to talk about Kevin” (Musíme si promluvit o Kevinovi), jedna z těch, které byly zpočátku odmítnuty několika vydavately, je dojemný příběh matky, která není schopna milovat své vlastní dítě, Kevina, zvláště poté, co zabije sedm svých spolužáků.
Jenni Murray z BBC Radio 4 Woman’s Hour, která předsedala týmu hodnotitelů na 30.000 librovou Orange Prize, ji popisuje takto: „Kniha, která přiznává to, čeho se mnoho žen obává, ale nikdy nevysloví – obavy z toho, že se stane matkou a hrůz, které některý typ dětí může jednou přinést na svět.“
Použití snookeru jako klíčového elementu ve svém novém románu – romanci – je pro Shriverovou, která si v 15ti změnila své jméno z Margaret Ann na Lionel, protože si myslela, že muži mají jednodušší život, trochu odchylka. A připouští, že se nechala inspirovat jednou z legendárních osobností tohoto sportu a vytvořila snookerového hráče antihrdinu, který oslňuje hlavní hrdinku.
„Spousta lidí se domnívá, že tato postava je podle Ronnie O’Sullivana, ale ve skutečnosti mu je hodně přes 40 a je to spíš Jimmy White. A nebo lépe, vzala jsem Jimmyho statut a naroubovala jsem ho na Ronnieho rychlost a graciézní hráčský styl,“ vysvětlila.
„To znamená, že jsem sledovala Ronnieho kdekoli jsem mohla – ne jen zápasy, ale i rozhovory. Četla jsem jeho životopis. Je to snookerový génius a zjistila jsem, že má fascinující povahu. Lidi, ta jeho náhle vyholená hlava, nebo flirtování s islámem a neustálé vyhrožování o ukončení kariéry. Je to křehká osobnost.“
Ve své vášni pro sport je Shriverová přitahována roztomilými rošťáky, kteří mohou způsobit rozruch uvnitř i mimo arénu. George Best byl dalším favoritem během jejích Belfastských let.
„Jsou zábavnější,“ řekla. „A dokud jsou všechny celebrity našimi představiteli, je mnohem zábavnější promítat je do kámoše Jacka, než do těch „bábovek“, které chodí brzy spát.“
Většina výzkumu Shriverové, který dělala pro nový román, slouží také jako příjemná zábava. „Viděla jsem až neslušné množství snookeru na BBC,“ řekla. „Opravdu, těch posledních pár let, co jsem pracovala na tomhle románu, jsem si užívala to, že mohu sedět hodiny před snookerovým zápasem a říkat si ‚pracuji‘.
„Přečetla jsem hromady knih o snookeru a životopisy hráčů, kteří mě zajímají. Hlavně doporučuji The Hurricane, neautorizovaný životopis Higginse od Billa Burrowse. Navštívila jsem osobně i pár turnajů: Masters ve Wembley a samozřejmě Mistrovství světa v Sheffieldu.“
Ačkoli je Shriverová poblázněná snookerem, zůstává raději divákem, než aby se pokoušela zlepšovat své vlastní dovednosti s tágem: „Hrála jsem jen jednou v životě, v Belfastu. Můj nejvyšší break je 1!“
A když je postavena před hypotetický výběr zda nahrát stovkový náběh, nebo vyhrát literární obdobu titulu Mistra světa – Booker Prize, bez váhání odpovídá: „Bez rozmýšlení. Dejte mi Booker. Hej, já jsem spisovatelka. Jsem spokojená, když si můžu snooker užívat jako divák. Skutečně, je to čistá, laskavá chuť uznat dovednosti, ve kterých vůbec netoužíte vynikat. Není to nakažené závistí. Je to čistý údiv a úcta.“