Ronnie, Simon a golf

Šílený Cyril vypadá vedle bláznů na greenu klidně

Simon Hattenstone
19. července 2006
The Guardian

Já a golf? Měli jsme špatný začátek. Bylo to před desítkami let, konec 60. let hippie a mě bylo 7 let. Táta s jeho bratrem měli obchod s oděvy – minimálně pracovali v malém obchodování přidušeném Margaret Thatcher. Nechodili tam žádné koňské ohony, afghánské přehozy ani kuřáci hašiše hlásající lásku, mír a porozumění. Chodili tam holohlaví, obrýlení a v oblecích.

Co měli společného s pozdními šedesátými lety byl závan nově se rozvíjejícího úspěchu. Několik let dokonce řídili Daimler. Miloval jsem návštěvy toho obchodu – smotávání bavlněných špulek pro krejčího p. Heliga, počítání hotovosti s Renee, psaní úkolů se sekretářkou, kterou jsem byl posedlý a to nejen kvůli jejímu nejnovějšímu elektrickém psacím stroji Olivetti.

Jednou mě strýček Cyril pozval do místnosti, o které jsem ani nevěděl, že existuje. „Zavři oči,“ řekl. „Jeden krok dopředu, dva kroky a další. Fajn, teď je můžeš otevřít.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Nebyla to ani tak místnost, jako spíš golfový ráj. Mělo to golfové hole, míčky a odpaliště a imaginární důlky, a úžasné závěsy, které vlály od stropu jako obrovské bílé síťované punčochy, které dovolovaly udeřit do míčku tak silně, jak se vyžadovalo.

Strýček Cyril mě vzal do golfového klubu. „Fajn, drž to takhle, Si.“ Nakláněl se nade mnou a sledoval moje ruce, jak s nimi houpu. Líbilo se mi to. Vypadalo to snadně a přirozeně. „Fajn, Si, a teď sám.“ A já to udělal. Zapažil jsem jak nejvíc to šlo a zhoupl jsem hůl v nádherném oblouku a praštil jsem ho do oka. Jediné co si pamatuji bylo, jak mě honí s holí v ruce po obchodě a křičí. Jediná věc, kterou mě to naučilo je, že golf je hra pro blázny.

Ale není. Usoudil jsem, že jsem lepší ve fotbale a že golf je hra pro nudné muže ve svetrech z nóbl společnosti, Skoty s divnou garderobou a strýčka Cyrila.

Před pár lety se ale něco přihodilo. Přepínal jsem programy na televizi, když jsem se ocitl u nudných mužů ve svetrech z lepší společnosti atd., kteří se snažili vyhrát nějaké prapodivné sako. Zůstal jsem jako přikovaný – ty miniaturní důlky a obrovský trávník (green), skvělé existenciální procházky, osamělost dálkového golfisty. Moje přítelkyně vešla do pokoje a chtěla mi vyprávět o šokujícím počtu mladých lidí, těhotných a v bídě, hledajících úkryt z DRC. Najednou se zarazila.

„Simone?Jsi v pořádku?

„Jo, dík.“

„Proč se díváš na golf?“

„Ehm, jen tak přepínám, fakt,“ řekl jsem rozpačitě. „Ronnie to hraje, víš.“ To, co jsem doopravdy zamýšlel říct bylo „Chytlo mě to“.

Asi to byl Ronnie O’Sullivan, kdo mě změnil. Jeho tajným přáním bylo stát se profesionálním golfistou. „Golf není, celkem vzato, hra pro realisty. Kvůli přesnosti rozměrů to přitahuje pozornost perfekcionistů,“ řekl mi jednou. A nebo to bylo „Golf mi vůbec nejde, ale zbožňuju ho, zbožňuju ho, zbožňuju ho, zbožňuju ho, zbožňuju ho“?

Nicméně, navzdory skutečnosti, že mu byl nakonec zakázán přístup do klubu na okraji jeho okrsku (špatný původ), miluje golf, protože to je dokonce ještě náročnější, než snooker. Ve snookeru nemusíte hrát jednotlivé prvky tak dobře jako soupeř. A myslet na další kouli, kam si ji musíte postavit, abyste si vytvořil solidní náskok a pak to vyplýtvat na jedné díře nebo tak nějak. Představte si tak špatné potopení ve finále Svěťáku, že nejen že lehce ztratíte frame nebo zápas, ale vrátíte se do semifinále, čtvrtfinále, posledních 16ti. Nepředstavitelné. Ale to je golf.

Žádný div, že na golfovém okruhu najdete tolik skvělých sportovců – Colin Montgomerie, Phil Mickelson, dokonce legendární Tom Watson. A žádný div, že je tu tolik vzpomínek na golfové šílenství – zoufalý Jean van der Velde, až po kolena ve vodě odpalující na Open poslední jamku natřikrát na Carnoustie. To není jen porážka, co přináší šílenství – je tu David Duval, tak šokovaný vítězstvím na Open 2001, že pak stěží odpálil. Bláznivé, jak to mohli zvládnout Gnarls a Patsy.

Pod těmi chladnými a uspávajícími vzezřeními zuří výheň. Dokonce i tak extrémně klidný Tiger Woods hraje hlavní roli ve svém psychickém dramatu, když se mu poprvé jako profesionálovi nepodařil odpal na US Open v minulém měsíci ve Winged Foot, poté, co mu zemřel otec.

Může se přenést přes ztrátu otce? Může to Monty pro jednou udržet pohromadě? Může Duval nechat za sebou traumatické vítězství? Pouhý den do Open a já slintám. Kdo ví, možná se dokonce po 36ti letech vypravím do klubu.