Uvnitř týrané mysli

Ronnie O’Sullivana

z Times Online
22. ledna 2002
Od Alison Kervin

Před dvěma dny, během studeného a nepříjemného lednového dne, zjistil Ronnie O’Sullivan hrozivou pravdu o životě za mřížemi. 26tiletý muž stanul před obrovskými vraty strážícími Wandsworthské vězení, svíraje své snookerové tágo a připravený zahrát uvnitř exhibiční zápas. Neměl ani ponětí, že ty hodiny, co leží před ním by ho mohly tak hluboce ovlivnit.

Výlet do vězení není pro O’Sullivana ničím neobvyklým. Mistr světa pravidelně navštěvuje svého otce, také Ronnieho, který je vězněn na Isle of Sheppey v Kentu za vraždu a také navštěvoval svou matku, Marii, která byla odsouzena k 12ti měsícům za daňový únik. Ale tentokrát by mohl vidět součásti vězeňského života, se kterými se během návštěv svých rodičů nesetkal.

O’Sullivan přistoupil k ochrance a následoval je dovnitř přes labyrint chodeb do hlavního sálu, kde se měl odehrát jeho exhibiční zápas. Potřásl si rukou s vězni a dozorci a pak se letmo ohlédl za sebe, jak se dveře s přibuchnutím zavírají, klíče zarachotily v zámcích a vrata velmi pevně odřízla vězně od zbytku světa. O’Sullivan říká, že ho zamrazilo. Jeho smysly se zbystřily, když se obrazy, zvuky a vůně venkovního světa staly vzdálenou vzpomínkou.

„Když se ty dveře zavřely, všechno se pro mě změnilo,“ řekl O’Sullivan. „Zjistil jsem, jak děsivé to je. Nikdy jsem nepoznal nic takového – najednou jsem zjistil, jak strašné je být ve vězení. Byl jsem mnohokrát za tátou, ale návštěva je něco jiného, než jít opravdu dovnitř. Rozhlížel jsem se kolem a myslel si: 10 nebo 11 let na místě jako je tohle – jak to mohou dokázat? Jak to táta dokáže? Já osobně bych se chtěl jen dostat ven. Každý, koho jsem tam potkal, byl milý – opravdu slušní kluci – ale já jsem jen chtěl už být zase na druhé straně zdi.“

„Od té návštěvy přemýšlím o mém tátovi jinak. Zjistil jsem, jak je silný, že to vydrží bez stížností. Za celých 10,5 let, co je zavřený, si ani jednou nepostěžoval – přijal svůj trest. Ví, co udělal špatného a odsedí si to.“

„Teď už vím, jak musí být osamělý a jsem opatrnější, když s ním mluvím. Přemýšlím o minulosti, kdy mi zavolal a já jsem si pomyslel „Nemám dnes na povídání chuť“, takže řekl, že zavolá jindy. Nyní jsem si jistý, že s ním budu mluvit. Ať budu mít jakoukoliv náladu. Musím s ním mluvit, protože on tam nic jiného nemá – jeho rodina je vše, co má.“

O’Sullivan je ve své podstatě temný a hluboce přemýšlivý snookerový mistr. Vloni vyhrál Mistrovství světa za sborového uznání svých spoluhráčů, kteří ho popisovali jako jednoho z nejtalentovanějších hráčů této hry. Je přezdíván Mozart stolu pro jeho nenucené, přírodní nadání. Je pohádkově bohatý, jezdí sportovními auty a vlastní 20 nemovitostí. Je zdravý, vypadá dobře a užívá si šťastný vztah se svou přítelkyní. Díky svému obrovskému talentu je úžasně úspěšný.

Ale za roky svého života už byl sužován depresemi, hledal útěchu v Prozacu. Vloni byl na snookerových akcích agresivní a užíval drogy, odmítal se jít léčit na kliniku Priory. Jeho deprese neustále zabíraly kout jeho mysli, krmeny jeho nejistotami a frustracemi a objevovaly se, když to nejméně čekal.

Příběh O’Sullivanovy rodiny začíná v East Endu v Londýně, jeho dědečkem Mickeym – boxerem, stejně jako byli Mickeyho bratři, Danny a Dickie. Toto trio bylo známé jako „Bojující O’Sullivanové“ a Danny se stal Britským bantamovým šampiónem.

„Lidem to zní hrubě, ale nebylo to tak,“ řekl O’Sullvian. „To byl domov. Byli mou rodinou – nebylo to jako nějaký gangsterský film.“

O’Sullivan vyrostl jako šťastné dítě, brzy se začal hodně věnovat snookeru, který náhodou objevil, když mu byly 4 roky a hrál v bratrancově domě. Začal hrát pravidelně, a vždy to bral vážně. Díval se a učil se, dělal si v hlavě poznámky, jak ostatní, více zkušení hráči, přistupují ke stolu.

V té době vedl jeho otec řadu obchodů, které by se daly popsat jako obchody s pornografickým materiálem, které ale O’Sullivan nazývá „normálními knihkupectvími s dost osobitou částí“. Když mu bylo 16, byl O’Sullivanův svět zničen, když byl jeho otec uvězněn pro vraždu poté, co v nočním klubu při rvačce pobodal jiného muže. O’Sullivanova matka se začala starat o všechny obchody a o 3 roky později, v roce 1995, byl odsouzena za daňový únik.

„Bylo to velmi tvrdé, ale život je takový. Začal jsem mít deprese a bylo to velmi těžké období, ale ze špatných věcí, co se vám staly, se můžete poučit stejně jako z těch dobrých. Můj táta vždycky říká, že mě chce skrz sebe poučit o nástrahách, místo abych je objevil sám. Vím, že to zní divně, ale to co se stalo tátovi mě pekelně poučilo a nechci jít stejnou cestou.“

„Táta byl talentovaný fotbalista, když byl mladý – někdo, kdo mohl být třída, ale nestalo se tak. Měl všechny schopnosti, ale neměl oddanost. Teď už vím, že když se chcete dostat na vrchol, musíte hodně obětovat. Vím, že je táta ve vězení, ale stále je to dobrý člověk. Lituje toho, co se stalo, uvědomuje si, že tu byla oběť a bolí ho to. Nechtěl, aby tu noc někdo zemřel.“

Snooker je svým způsobem pro O’Sullivana spásné nadání – je to hra, ke které se dostal přirozeně a zamiloval si ji způsobem, který těžko popisuje. „Z nějakého důvodu mě ta hra dostává,“ řekl. „Když hraju, uzavírám všechno ostatní – nic jiného mi nepřichází na mysl, než snooker. Můžu uniknout ze všeho ostatního, co se stalo. Nic špatného se neděje, když jsem u stolu.“

O’Sullivanovi bylo 15, když prvně zvedl snookerový svět ze židlí – stal se nejmladším hráčem, který během English Amateur Championships nahrál uznaný maximální náběh. V roce 1992, ve stejném roce, kdy byl uvězněn jeho otec, se stal profesionálem a vyhrál 38 po sobě jdoucích zápasů. V roce 1997 během Embassy World Championship nahrál nejrychlejších 147 bodů v historii. Ten break byl oceněn 165.000 librami, což znamená, že si za jednu vteřinu vydělal 515,62 liber.

Ale přišly špatné časy. Na Mistrovství světa v roce 1996 vrazil hlavou do tiskového mluvčího a dostal pokutu 20.000 liber. Poté, na Benson and Hedges Masters v roce 1998, byl pozitivně testován na marihuanu, ztratil titul a dostal pokutu 61.000 liber.

„Vím že jsem dalek toho, být perfektní, ale snažím se, abych se dal do pořádku, a v pořádku budu. Díval jsem se na způsob chování Steva Davise a Stephena Hendryho u i mimo stůl. Jsou klidnější a profesionálnější. Když chcete být nejlepší, musíte se od nejlepších učit, takže se zkouším umírnit. Po minulý rok a půl jsem trénoval a zjistil jsem, že abych ze sebe dostal to nejlepší, musím být jako oni a žít svůj život tak, jako oni. Musím být čistý. Nemůžete zneužívat své tělo a přitom být nejlepší.“

„Také si chci vybudovat budoucnost a to nemůžete udělat, když se týráte. Když mi bylo 20, koupil jsem si první dům a pronajal jsem ho, aby vydělával peníze. Teď mám asi 20 domů – všechny jsou pronajaté krom jednoho, ve kterém žiji, toho, kde žije mamka a jednoho na Old Compton Street, kde chci otevřít obchod se spodním prádlem.“

Další O’Sullivanovou výzvou u snookerového stolu je Benson and Hedges Masters, který začíná 3. února. „Je to pro mě velký turnaj,“ řekl. „Miluji Wembley a rád tam hraji dobře. Musím jen doufat, že se vše pro mě vyvine dobře. Snooker umí být pěkně frustrující – je hodně jako golf. Oba jsou to jen hry s koulemi a oba jsou o načasování a tempu. Zaměření míčku a změření úhlu je to, co tě dělá dobrým. Když nejsi schopen vidět úhly, cítíš se jako začátečník – pak to jde těžko.“

O’Sullivan je muž, jehož jedinečné odhodlání být úspěšný ho dostalo na vrchol tohoto sportu. Vypořádává se s tlakem, který je těžké si jen představit, ale zůstává vtipný, optimistický a sebejistý ohledně své budoucnosti, s jednou velkou touhou. Zoufale doufá, že bude stále hrát, až se jeho otec dostane z vězení.

„Nejsem natolik naivní, abych si myslel, že budu stále vyhrávat turnaje, až mi bude 34 – podívej se na průměrný věk snookerových hráčů, je jim kolem 25 nebo 26. Ale doufám, že budu stále ještě hrát na úrovni. Nikdy nevíš, když se budu udržovat fit, dej Bože, budu i ve 34 letech stále hrát dobře a budu na špici a můj táta bude moci přijít a vidět mě hrát.