Otakar Špecinger
zámek v období Lebensbornu Pojem LebensbornV Praze se Lebensborn se nacházel ve vile č. 93 v areálu psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Nacisti se snažili všemožně zabránit sexuálnímu styku a potažmo plození dětí mezi Němci a "podřadnými" rasami, za něž považovali Židy i Slovany. Například za sex mezi Poláky a Němci hrozila poprava polského občana, v obdobné situaci by Čechům za sex s občany Říše hrozilo "jen" vězení. Výjimku tvořily německé prostitutky, styk s nimi pro Čechy trestný nebyl, ale Němci se snažiliprostituci omezit a organizovat. Zmizet měla především pouliční prostituce a ženy, které si takto vydělávaly, byly poslány do koncentračních táborů. Nahradila je síť nevěstinců pro vojáky, dělníky a vězně v lágrech, v říšských podnicích tohoto typu působily tisíce žen, mezi nimi i Češky - nutno dodat, že k tomu nebyly nuceny. Ke zřízení nevěstinců pro dělníky možná přispěl fakt, že Němky byly údajně posedlé Čechy a snažily se s nimi navázat milostný poměr. Úvod Vedení
V roce 1936 pověřil Himmler vedením organizace doktora Guntrama Pflauma, vysokého důstojníka SS a bývalého obchodníka. Za nadmíru důležitou medicínskou problematiku včetně rozhodování, zda jsou nastávající rodiče dostatečně dobrými árijci, a zda tudíž vzniká nárok na lůžko v domově však plně zodpovídal doktor Ebner. Pflaum se později dostal do konfliktu s Himmlerem kvůli obviněním z finančních machinací a v roce 1940 je vystřídal Himmlerův důvěrník Max Sollmann. Sollmann reorganizoval strukturu vedení organizace Lebensborn a efektivně rozdělil moc mezi sebe a Ebnera. Oba dva podléhali Himmlerovi.
Větší centralizace vedení se odrazila v rychlém nárůstu počtu úředníků ústředí organizace - z 23 na sklonku roku 1937 na 220 na počátku roku 1942. Změna ve způsobu spravování domovů posílila Himmerův osobní vliv . Pokud jde o lékařské zabezpečení, podléhal každý domov lékaři z řad SS, který měl k ruce náčelníka technické správy, sekretářku a vrchní sestru z řad Nacionálně socialistické lidové péče (NSV). Financování Pobyt nastávající matky v domově stál v roce 1939 400 říšských marek. A dalších 3000 marek se měsíčně proplácelo 110 rodinám příslušníků SS v závislosti na počtu dětí. Tyto peníze se získávaly různě, mimo jiné z příspěvků placených členy společnosti Lebensborn. V době vydání zprávy jich společnost měla 13.000, z toho 8.000 mužů z řad SS a 766 příslušníků nejrůznějších policejních složek. Na konci války měla společnost členskou základnu o 17.000 členech.Minimální členský příspěvek činil 27 marek měsíčně a u členů SS, kteří se vyhýbali rodičovským povinnostem s věkem razantně rostl. Pokutováni byli ti, kdo neměli děti ještě v osmadvaceti letech a povinně odváděná částka se znovu zvyšovala pokud se jim do třicítky nenarodily alespoň dvě děti. Kdo neprokázal patřičnou plodnost, měl kromě toho zastaven i služební postup. V souvislosti s tímto byl vydán oběžník pro potřeby SS s následujícím zněním:“Těm, kdo si myslí, že se mohou vyhnout povinnostem k národu a rase a zůstat svobodní, bude uložen poplatek ve výši, která je přiměje, aby dali přednost manželskému stavu před staromládenectvím.“ Na organizaci Lebensborn museli rovněž přispívat svobodní i ženatí otcové dětí narozených v domovech a matky jí zase odevzdávali své nemocenské a sociální dávky. Nicméně takto získané prostředky zdaleka nepokrývaly potřeby stále mohutnější organizace. V roce 1939 jí muselo ministerstvo financí poskytnout dotaci ve výši 1.000.000 marek na pokrytí vzrůstajícího deficitu. Velký objem peněz potřebných ke koupi a vybavení domů přicházel od NSV, charitativní organizace, jež měla v budoucnu soupeřit s domovy Lebensborn o pozici na poli pečovatelství a adopcí. NSV získala na počátku 30. let značnou část kapitálu donucovacími pouličními sbírkami. Byla známá také organizováním zimní sbírky oděvů pro východní armádu. Poté, co se správy domovů Lebensborn ujaly SS začaly plynout finance a materiál z nejrůznějších zdrojů. Z části šlo o dary Himmlerových přátel z obchodních a průmyslových kruhů, z části o majetek zabavený Židům. Domovy se často zřizovaly v bývalých klinikách či sanatoriích, které kdysi patřily židovským majitelům. I administrativní ústředí v Mnichově sídlilo v někdejších prostorách židovské obce. V nejnutnějších případech byly matkám přidělovaány i byty, zabrané židům, kteří byli odsunuti do koncentračních táborů. Až do samého konce války se vedení staralo o to, aby měly domovy dostatek takového luxusu, jakým bylo stále nedostatkovější ovoce. Domovy dostávaly nejlepší nábytek a koberce, jaké mohly díky svému nemalému vlivu získat SS ze zařízení uloupeného v židovských bytech a firmách. Například domov ve Steinhoeringu měl vlastní zásobovací kanál, jehož důležitou součástí byla železniční trať z koncentračního tábora Dachau. Existuje nepřeberné množství zkazek o naloupených věcech, které se odtamtud přivážely a které na místě vykládali sami vězni. Ti zároveň představovali zdroj neplacené pracovní síly používané při rozšiřování domovů a jejich úpravách. Organizace Lebensborn dostala k dispozici četu asi 30 polských vězňů z Dachau. A těžké domácí práce vykonávaly vězenkyně z tábora Ravensbrueck. Himmler se ovšem nestaral pouze o blaho hmotné, leč i politické. Už v samých počátcích projektu byly zřízeny kursy, jež měly z žen vychovat ještě uvědomělejší nacistky, než jakými byly při příchodu do domova. Matky musely obvykle absolvovat tři vyučovací hodiny ideologické výchovy týdně. Tam jim promítaly propagandistické filmy, pouštěli rozhlasové přednášky a nutili je zpívat nacistické písně. Nárok na zvláštní výsady měly děti narozené o Himmlerových narozeninách 7. října. Hned po narození dostaly svíčku, vyrobenou na objednávku v koncentračním táboře Dachau a ke každým dalším narozeninám jim poslali tolik dalších, kolik jim bylo let. Kromě toho dostávaly jednu marku, kterou si měly ukládat na knížku. Tento příspěvek se měl opakovat každoročně, dokud dítě nedosáhlo 21 let. Regermanisace „Co je v těchto národech dobré krve našeho rodu, to získáme pro sebe a třeba i tím způsobem, bude-li to nutné, že jim ukradneme děti a převychováme si je u nás.“, řekl roku 1940 Himmler. Polsko: V důsledku prohrané války byla západní část Polska hraničící s Německem a obývaná především německou menšinou přičleněna k německé říši. Na zbytku území obydleném rasově podřadným obyvatelstvem, byl pod zvláštní německou správou vytvořen takzvaný Generální gouvernement. V říjnu 1939 dosáhl Himmler jmenování do funkce říšského komisaře pro upevnění němectví. Teď zodpovídal za rozšíření německé rasové politiky na Polsko i na ostatní okupovaná území. Ti etničtí Němci, kteří byli ochotni považovat se spíše za Němce než za Poláky, měli přesídlit do západních oblastí do bývalých domovů lidí neněmecké národnosti. Ty naopak čekalo stěhování na východ. Ostatní Poláci splňující přísná rasová kritéria se mohli germanizovat. Tedy vzdát se všeho co bylo spjato s rodným jazykem a kulturou. Z tohoto byli ovšem vyloučeni lidé známí svou aktivitou na politické levici. Celý plán měl však jednu vadu. Mohl připravit novou německou říši o cenný potenciál v podobě mladé polské generace, jejíž rodiče byli zjevně rasově způsobilí, ale nebyli uznáni za etnické Němce nebo nemínili považovat sami sebe za něco jiného než právě jen za Poláky. Kdyby se takové děti podařilo podchytit v útlém věku, pak by se je podařilo poněmčit a posílit tak páteř národa árijskou krví. Pokud by tyto děti vyhověli důkladným fyzickým testům, mohli by po intenzivním vymývaní mozku zapomenout, že kdy byly Poláky. To ovšem předpokládalo zcela zpřetrhat všechny svazky mezi nimi samotnými a jejich rodiči a změnit jim jména. Děti dostali německá jména teutonského původu .Rodné listy. A záznamy o dědičných vlastnostech uchovávalo zvláštní oddělení. Pod záminkou, že doma popřípadě v sirotčincích trpí jejich zdraví, se vytypované polské děti dobré rasy měly dostat do péče organizace Lebensborn, pokud vyhověly rasovým parametrům, následovalo období intenzivní germanizace a nakonec adopce uvědomělou německou rodinou. Za tímto účelem sepsal v únoru 1942 standartenführer SS Ulrich Greifeld direktivu týkající se zacházení s s dětmi arijského vzhledu: V sirotčincích někdejšího Polska a u polských pěstounů zůstává množství dětí, u nichž musíme vzhledem k vnějším rysům předpokládat nordický původ. Vyšetřování odhalilo, že v minulosti odesílali Poláci systematicky všechny sirotky po etnických Němcích jako nalezence do polských sirotčinců nebo je předávali polským pěstounům. Sirotci dostali polská jména a dokumenty, v nichž se praví, že jejich skutečný původ je neznámý. Z hlediska propagandy to byla příhodná teorie, plynulo z ní totiž, že každý sirotek, který svým vzhledem vyhovuje teoretickému obrazu Němce, za něj může být i prohlášen. Aby tyto děti mohly být „zachráněny“ pro německý národ, musely absolvovat testy v polském ústředí Rasového a osidlovacího úřadu v Lodži a pak strávit šest týdnů v dětských domovech ve městech Brockau a Kalisz, kde se pod dohledem dr. Hildehardy Hetzerové podrobily psychologické a charakterové analýze, což vypadalo následovně: do velkého sálu bylo shromážděno sto dětí, z nichž tři SS-mani vybrali ty světlovlasé a modrooké, které pak byly podrobeny další prohlídce u dr. Hetzerové. Musely se úplně svléknout a byl jim změřen hrudník, hlava a boky, celkem dvacetjedna fyzických vlastností, pak byli zváženy vyfoceny ze tří úhlů. Mnohé z těchto dětí žijí bezpochyby dodnes v Německu s novým jménem a novu identitou a naprostá většina z nich neví odkud ve skutečnosti pocházejí. Po válce se jich do Polska vrátilo jen dvacet procent z asi dvěstě tisíc. Děti od dvou do šesti let byly umístěny v domovech Lebensborn, kde rozšířily řady malých Němců, určených k adopci. A Děti od šesti do jedenácti let byly posílány do Rakouska k Hitlerjugend na převýchovu. Podobně se snažil postupovat Himmler i v západní Evropě, avšak na Hitlerův zásah ( Na západě bylo třeba zachovat klid, aby mohla být veškerá síla soustředěna na východ.) bylo od tohoto programu upuštěno.
Lidice a ležáky
K jednomu z nejsmutněji proslulých válečných zvěrstev nacistů došlo v červnu 1942 v českých Lidicích. V rámci odplaty za atentát spáchaný českými parašutisty na Reinhardu Heydrichovi, zástupci vrchního velitele SS a Himmletovu náměstkovi, jenž se rok předtím stal protektorem okupované země, byla celá vesnice srovnána se zemí. 192 mužských obyvatel
a 7 žen nacisté zastřelili, zbylých 196 a 105 dětí strávilo tři dny v nedaleké škole.
Ženy pak nacisté transportovali do koncentračního tábora Ravensbrück, dětem pečlivě změřili hlavy i ostatní části těla a vše zaznamenali, pak je odvezli k podrobnějším rasovým testům do Lodže. Většina dětí však měla příliš slovanské rysy, než aby mohla vyhovět podmínkám. Z původního počtu jich bylo způsobilých k poněmčení jen 13. Němci převezli z Lodže těchto 13 dětí do domova Lebensborn v obci Puschkau u Poznaně a po absolvování kursu němčiny a základů nacistické ideologie je odeslali k osvojení. Děti z obce Ležáky čekal podobný osud. Domovy za hranicemi Už v lednu 1940 oznamoval Ebner v dopise Pflaumovi, že je nutně zapotřebí zvýšit počet domovů neboť stávající domovy byly stále zaplněny. Později bylo rovněž nutné nalézt místo pro malé děti z okupovaných území, u nichž rasové testy prokázaly drtivou převahu árijských genů a které měly být odeslány do domovů Lebensborn, připraveny k adopci a poněmčeny. Zatímco předtím předávala organizace k osvojení jen ty děti, jež se narodily v jejich domovech, od nynějška se museli přeorientovat i na práci s těmi dětmi, jejichž rasový původ byl nejistý. Přestože se domovy Lebensborn nacházely skoro ve všech okupovaných zemích, posílaly se děti cizího původu většinou do Německa. Na počátku války vznikaly domovy i za hranicemi Německa. K jejich úkolů patřilo starat se o děti místních matek a německých vojáků nebo příslušníků SS, pokud matky splňovaly rasoová kritéria, mohly se z dětí stát dobří Němci. K poněmčování byly zřízeny na území Polska tři, v Rakousku dva a po jednom ve Francii, Belgii , Nizozemí , Dánsku a Lucembursku.Světlovlasé Norky byly považovány za mimořádně vhodné partnerky německých mužů a v jejich zemi vzniklo rovných devět ústavů, Které sice nebyly součástí organizace Lebensborn, ale měly k ní blízko. Norským matkám a otcům se v nich narodilo kolem šesti tisíc potomků. Počet všech dětí, které Němci za války zplodili v Norsku se odhaduje asi na 60.000. Přestože zdaleka nejvíce domovů Lebensborn bylo ze všech okupovaných zemí v Norsku, fungovala Himmlerova „dobročinná„ organizace skoro ve všech státech, jež se octli pod německou mocí. Dekretem z 28.7.1942 Hitler osobně nařídil, aby se u vhodných dětí z obsazených území, především však u těch, které mají německého otce, uvažovalo o germanizaci. Třebaže dekret hovořil především o Norsku a Nizozemí (vzhledem k tomu, že se tamní obyvatelé mohli pyšnit mimořádně světlou pletí a už na první pohled se těšili dobré rasové kondici), obsahoval klausuli umožňující jeho platnost i na další okupované země. Nastal obvyklý skrytý boj byrokratů o moc, ale Himmler a velitelé SS urychleně dohlédli na to, aby hlavní část zodpovědnosti za praktickou realizaci dekretu převzala jejich organizace. Výjimku tvořilo Nizozemí, kde hrála důležitější roli Nacionálně socialistická lidová péče Na počátku roku 1943 byli jmenování oficiální zástupci organizace Lebensborn se sídly v Poznani, Krakově, Oslu, Haagu a Bruselu. Přestože Hitlerův dekret kladl velký důraz na úlohu matek, existují důkazy, že v praxi převládala snaha odebrat jim nejkvalitnější děti, tedy ty jenž měly německé otce, co nejdříve po porodu, a to bez ohledu na jejich souhlas či nesouhlas. S tím, jak rostly ztráty v řadách německých vojáků na frontách, násobila se i snaha nahradit je dětmi dobré krve, posháněnými odevšad. V Nizozemí a Dánsku, zemích, které mohly potenciálně vydat bohatou úrodu árijských novorozenců byla nenávist k Němcům rozšířenějším jevem než v Norsku a projekt Lebensborn se tam neuchytil tak pevně. Vznikl sice plán na vybudování domova pro 100 dětí a 60 matek v Niemegenu poblíž německých hranic a Inge Wiermetzová, žena zodpovědná za rozšíření projektu do zahraničí, odjela koncem roku 1942 do Haagu, aby celou záležitost projednala. Nakonec však z plánu sešlo. I tak se do poloviny roku 1943 narodila holandským matkám a německým otcům více než tisícovka dětí. Jejich poněmčení a adopci si vzala na starost NSV. V Dánsku, kde Němci zplodili zhruba stejný počet potomků jako v Nizozemí se domova Lebensborn dočkali. Byl zřízen v Kodani na samém konci války v květnu 1945 a po kapitulaci sloužil jako klinika pro ženy uprchnuvší z východní části Německa. Paní Vermetzová přijela do Belgie, kde stála u vzniku malého domova pro dvacet matek a třicetčtyři děti ve Wegimontu, na půl cesty mezi Bruselem a německou hranicí. Domov dostal jméno Ardenes a sloužil Belgičankám i rodičkám ze severní Francie. Ve Francii nebyla otázka budoucnosti dětí vojáků wehrmachtu a francouzských žen vyřešena až do poloviny roku 1942, kdy už jich podle odhadu bylo na světě okolo 50000. Teprve tehdy vydal Himmler příkaz, aby byly vytipovány příhodné lokality, a v březnu 1943 padl tip na zámek Lamorlaye poblíž Chantilly, z nějž se měl stát domov Westwald. Trvalo téměř rok, než mohl být otevřen. Slavnostní ceremoniál proběhl v únoru 1944. Jen málo dětí bylo odesláno do Německa k adopci. Většina jich zůstala u francouzských matek a většina z nich netušila, že mají německého otce. Někteří se to nedozvěděli nikdy. Jedinou částí britského území, kterou Němci okupovali byly Normandské ostrovy v Lamanšském průlivu. Himmler si britské rasy vysoce cenil a zde se mu otevíralo široké pole působnosti. Na ostrovech však žilo jen málo obyvatel, a tak se z této genetické studnice počalo podstatným způsobem čerpat až na samém sklonku války. Tamní německý velitel napsal v roce 1943: „V nordické složce místního obyvatelstva se většinou setkáváme s rasově prvotřídními matkami i dětmi. Obecně lze s jistotou říci, že ve srovnání s Francií, představují cenný materiál. Přesídlíme-li zdejší děti a možná i matky do Říše, mohou významně přispět k žádoucímu růstu německé populace. Postavení svobodných matek je zde však velmi špatné. Jsou vystaveny ústrkům ostatního civilního obyvatelstva a navíc jim vojenské velení ve Francii odmítalo vyplácet výživné na děti“. V květnu 1944 rozhodl Rasový úřad SS, že děti německých vojáků sloužících na Normandských ostrovech mají být podrobeny rasovým testům a ty s nejlepšími vlastnostmi budou převezeny do Německa. Navzdory katastrofickým ztrátám na životech, utrpěným na východní frontě, si Němci stále vybírali a nehodlali se smířit s horší kvalitou. Výnos dále nařizoval dopravit místní ženy, jež čekají dítě s příslušníkem wehrmachtu do domovů Lebensborn v Německu nebo ve Francii. Než však byl výnos uveden v platnost, došlo k vylodění v Normandii. Závěrem Domovy Lebensborn byly vynálezem nacistů, nemohly tudíž přežít zánik hnutí, které je zrodilo. Na okupovaných územích v samotném Německu ovšem fungovaly do poslední chvíle, dokud nebyl protivník vzdálen pouhých několik dní postupu. Nejprve zanikly ty na západ od Německa, dokonce roku 1944 byly uzavřeny domovy ve Francii, Belgii, Nizozemí a Lucembursku. Obvykle se postupovalo tak, že se nejmenší děti evakuovaly bez matek do domovů ležících blíže srdci Říše, většinou do Wiesbadenu. Nastávající maminky mohly v některých případech rovněž prchnout na východ, často však byly ponechány na místě na pospas osvoboditelům. Pokud jde o východní frontu, Bad Polzin byl dobyt v únoru 1945. I z něj se chovanci přesunuli do Wiesbadenu, ale už měsíc nato se museli stěhovat na severozápad do Ansbachu poblíž Norimberka, kde se děti zdržely jen čtyři týdny. Neúprosný nástup americké armády je zahnal do posledního útočiště ve Steinhoeringu. Když sem Američané 3. května 1945 dorazili nalezli na místě skoro 300 dětí a několik matek nejrůznějších národností. Tak se stalo, že program Lebensborn skončil tam, kde začal. Bylo na amerických vojácích, na jimi jmenované místní správě a na Červeném kříži, aby se v krátké době co možná nejlépe vypořádali s podivným dědictvím nedokončeného pokusu o genetickou manipulaci. Tři stovky dětí spolu s tisícovkami dalších, narozených a vychovaných v domovech Lebensborn stráví zbytek život úsilím vyrovnat se s okolnostmi vlastního původu. Heinrich Himmler, jehož pokřivený světonázor stál u zrodu celého šíleného záměru se 23. května 1945 v britském zajetí otrávil. Z dochovaných zpráv vyplývá, že od roku 1936 do září 1943 porodily matky v domovech Lebensborn po celé Evropě mimo Norsko celkem 5047 dětí. Celkem tedy do konce války mohlo z domovů Lebensborn vzejít maximálně 7.500 malých árijců.
ŠÉFOVÉ LEBENSBORN
SS-Standartenführer Max Sollmann SS-Oberführer Dr. Gregor Ebner Seznam použité literatury:
Catrine Clayová a Michael Leapman, Panská rasa, nakladatelství Columbus 1996 ;
Dušan Hamšík, Druhý muž Třetí říše, nakladatelství Mladá fronta 1996; Encyklopedický institut,Ilustrovaný encyklopedický slovník, nakladatelství Academia. Dovětek:
Akci Lebensborn několikrát ve svých knihách vzpomínal slovenský spisovatel a novinář Ladislav Mňačko. Jeho informace však byly nepřesné. Tvrdil například, že všechny děti zplozené v rámci akce Lebensborn byly debilní. Není to pravda, Mňačko vycházel pouze z některých pověr. Jak se ukázalo, samotná akce nebyla natolik obludná, jako jiné nacistické zločiny. Přece jen ji však provázely takové skutky, jako kradení polských a českých dětí jejich rodičům, protože měli světlé vlasy, a tedy podobu údajných Árijců. Operace Lebensborn, která měla vést k vypěstování rasy nadlidí, představovala pouze přivrácenou stranu mince. Ta odvrácená předpokládala fyzickou likvidaci "nižších" ras, zejména Židů a Slovanů.
Úloha ženy v nacistické ideologii V roce 1928 se dostala do rukou říšského vůdce SS Heinricha Himmlera kniha A. Thomsen Mizející lid Německa. Uváděla alarmující čísla: zatímco na počátku 20. století byl přírůstek populace 33 promile, v 20. letech to bylo 22,3 a před nástupem nacistů k moci v roce 1933 dokonce pouze 14,7 promile. Tato čísla znepokojovaly Himmlera po celý život. Podle jeho názoru dokazovali, že si německé ženy neplnili svou povinnost. Podle nacistických ideologů jediný úkol vhodná pro ženu mělo být mateřství. Na podporu porodnosti přijali nacisté řadu opatření. Především interrupce zakázali a trestaly vězením, po vypuknutí války dokonce trestem smrti. Navzdory těmto drastickým krokem se je nepodařilo vykořenit. Přijali se však i pozitivní opatření, jako bytová výstavba a zejména velkorysé mladomanželské půjčky, po každém dítěti se odpúšťala čtvrtina částky. Nacisté zároveň omezily přístup žen k vysokoškolskému vzdělání (numerus clausus byl pouze 10 procent) a chtěli drasticky omezit zaměstnávání žen vůbec. Ale když vypukla válka, museli se těchto plánů vzdát. Organizace Lebensborn vznikla v roce 1935. Zpočátku se její cíl zdál být ušlechtilý - umožnit budoucím matkám nemanželského dítěte, aby měli útočiště a nadstandardní lékařskou péči. Museli však splňovat přísná rasové kritéria. Jelikož Lebensborn patřil pod SS, tato organizace dokázala donutit biologických otců k placení přiměřeně vysokých alimentů. Nakonec do domů Lebensbornu přijímali i vdané ženy, pokud otěhotněly mimo manželského svazku s rasově vyhovujícím partnerem. Himmler byl v jistém smyslu naivní. Jaksi nepochopil nebo nechtěl pochopit, jaký typ žen z velké části používal služby Lebensbornu - porodily sice dítě pro führera, ale pak se o něj odmítali starat. Sám se na svých inspekčních cestách přesvědčil, že domovy Lebensbornu se často jen málo lišily od elitních veřejných domů. Kradené děti
Obětí Lebensbornu se staly například děti z české obce Lidice. Po atentátu na říšského protektora Heydricha nacisté postříleli všech dospělých mužů z této obce, ženy posláni do koncentračních táborů a dětem údajně dali přiměřenou výchovu. Ve skutečnosti ty "rasově nevyhovující" skončili v plynových komorách a "vyhovující" dali na výchovu do nacistických rodin. Některé děti se po válce podařilo matkám vypátrat. Jednou z prvních obětí nacistické genocidy byl polský národ. Když se nacističtí novináři zeptali guvernéra Franka, jaký je rozdíl mezi okupovanou českým a polským územím, odpověděl, že v Česku dali postřílet několik desítek lidí a dali o tom vylepit plakáty. Pokud by o hromadných popravách měli vylepovat vyhlášky v okupovaném Polsku, na papír na vyhlášky by padly všechny polské lesy. Pracovníci Lebensbornu pročesávali polské sirotčince, ve kterých se nacházelo mnoho dětí po Polácích zlikvidováno Němci. Světlovlasé a modrooké odvezli do Německa a nabídli k adopci do nacistických rodin.
Pochybné zúčtování
Činovníci organizace Lebensborn se v roce 1948 ocitli před americkým soudem. Ten jejich osvobodil. Podle rozsudku byla jejich organizace "dobročinná instituce působící především v oblasti porodnictví". V roce 1950 se dostali před německý soud. Ten vynesl alespoň nějaké rozsudky, pokuty a zákazy politické činnosti na určitý čas. Pozitivně bylo morální odsouzení zvrhlého nacistického projektu soudem. Okupační a později německé úřady stáli před problémem, co s dětmi z domovů Lebensbornu. Děti z jiných zemí vrátili rodičům, pokud se je podařilo vypátrat. Byly tu však německé děti, zplozené pro führera. Pěstounů pro tyto děti se snažili hledat různé charitativní organizace. Některé našli nový domov, jiné však putovali po rodinách av horších případech ze země do země. Dnes se jejich věk už většinou blíží šedesátce, svůj osud však tají. Novináři a historici, kteří se zabývali jejich osudem, museli po nich namáhavě pátrat.
První setkání "Hitlerových dětí"
WERNIGERODE 6. listopadu 2006 Hitlerovy děti - toto označení se nad nimi vznáší po celý život jako přízrak. Lidé, kteří se jako děti za druhé světové války stali obětí nacistického plánu na vytvoření takzvané árijské rasy, se veřejně setkali poprvé po 60 letech. Asi šedesátičlenná skupina se sešla v sobotu ve východoněmeckém městě Wernigerode - na místě někdejšího reprodukčního centra tajného nacistického programu Lebensborn (Pramen života). "Vzali mě, když mi byly dva roky," líčil dnes šestašedesátiletý Folker Heinicker, kterého nacisté odebrali rodičům na Ukrajině v roce 1942 a převezli do Německa, kde byl předán do výchovy zámožnému německému páru. Na podmínky si prý nemohl stěžovat a o adoptivní dvojici mluví stále jako o svých rodičích. Biologické rodiče však už nikdy nenašel a jeho nevysvětlená minulost ho prý trápí jako noční můra. Podle Mathiase Meissnera, ředitele organizace Lebensspuren (Stopy života), která zastupuje oběti programu Lebensborn, bylo toto setkání důležité pro demytizaci programu. "Cílem bylo dostat ty lidi na veřejnost a povzbudit je v hledání jejich kořenů, ale také ukázat vnějšímu světu, že ta klišé o reprodukčních centrech plných modrookých blond párů nejsou správná," řekl Meissner agentuře Reuters. Mnoho dětí z Lebensbornu po válce čelilo vyloučení ze společnosti a i v samotném Německu se jejich osud stal ožehavým a zřídka diskutovaným tématem. "Na jedné straně tu bylo spojení s jednotkami SS," vysvětluje Meissner těžkou poválečnou pozici dětí z Lebensbornu. "V bývalém západním Německu byl nežádoucí jejich nemanželský původ. A na komunistickém Východě byla ,fašistická poskvrna' ještě větším problémem." Také v Norsku, kde byl v září 1941 otevřen první Lebensborn mimo Německo, čekalo drtivou většinu do programu vybraných žen či dětí po válce psychické i fyzické týrání. Podle tamních údajů se ze spojení Norek a německých vojáků narodilo 10 000 až 12 000 dětí, mezi nimi například i zpěvačka skupiny ABBA Anni-Frid Lyngstadová. Děti z Lebensbornu byly součástí rasového experimentu šéfa jednotek SS Heinricha Himmlera podporovaného Adolfem Hitlerem. Tisíce dětí se světlými vlasy a s modrýma očima splňující nacistické představy o "nadřazené árijské rase" byly určeny k výchově do rodin příslušníků jednotek SS. Podle některých pramenů navíc program sloužil k tomu, aby "elitní muži v černých uniformách" systematicky oplodňovali mladé blond ženy, a rozmnožovali tak "árijskou rasu". Celkem přišlo v německých domovech Lebensbornu na svět asi 8000 dětí, z nichž případné postižené byly okamžitě usmrceny. Podle německého Muzea historie ale prý nebyly nalezeny žádné důkazy, že domovy fungovaly přímo jako "rozmnožovací farmy". Údajně jen soustřeďovaly ženy, které otěhotněly s příslušníky jednotek SS. Pro přijetí již narozených dětí do péče nebyl německý původ absolutní podmínkou: byly zde vychovávány i k "poněmčení" určené děti polského, českého či ukrajinského původu odebrané rodičům. Řada z nich se ještě mnoho let po válce vyrovnávala s minulostí a hledala své kořeny. |